Trvalo to 8 měsíců. Dnes je 8. ledna 2017 a poslední příspěvek jsem napsal 2. května 2016. Po mém posledním návratu z Číny a den před započetím úplně nové kapitoly v mém (nejen) pracovním životě. Článek byl o tom, že si dávám už 2 měsíce každé ráno studenou sprchu a že v tom budu pokračovat. Na konci tohoto postu se vrátím k tomu, jestli jsem vydržel, ale nejdřív trochu rekapitulace všeho, co se loni stalo. Není toho totiž málo..

Rok 2016 byl pro mne intenzivní jako jízda na horské dráze. Nejdřív se pomalu a dlouho škrábete s vozejčkem nahoru, abyste pak během pár vteřin zažili pořádný sešup dolů. Stoupal jsem zřejmě v roce předchozím, protože sešup nastal už někdy z kraje února. Nejdřív rozchod se společníky ve firmě (rozdílné vize na další směřování firmy), pak ztráta několik milionů na valuaci mého podílu (odstoupení investora od koupi části firmy v den, kdy měly přijít peníze) a pár dní na to kopačky od přítelkyně (ale za to jsem si mohl do velké míry sám). Dvě poslední události se navíc staly když jsem byl pracovně v Číně, takže jsem se vrátil nejen do jiného časového pásma, ale především do úplně jiné reality.

V únoru jsem napsal článek o tom, že zakládám novou firmu IOTH, která bude zaměřovat na budování a rozvoj start-upů v oblasti internetu věcí (IoT) a FinTech. To jsou podle mne v současné době 2 z nemnoha nejvíc „hot“ odvětví, kam investovat peníze a které v budoucnu změní svět. Jenže také jsou obě tak velké, že nejde dělat obě naplno. Po několika měsících příprav a přemýšlení jsem se musel rozhodnout, jestli to bude IoT anebo FinTech. Nakonec jsem se rozhodl pro FinTech a nechal se zlákat nabídkou Michala Šmídy vstoupit jako akcionář do Twista. Zároveň jsem vyhrnul rukávy a přidal se k týmu zakladatelů s ambiciózním cílem postavit (ne)banku budoucnosti. Odvážná vize a dlouhá těžká mise je přesně to, co mě na tom baví. Ale o tom až jindy.

Když bych měl shrnout rok 2016, byl to pro mne rok učení a zpětné vazby. Udělal jsem několik chyb, které mne dodnes mrzí a snažím se z nich poučit. Ale jako na té horské dráze i v životě, když se vozík odrazí ode dna, začne zase stoupat. Takže stoupám. A už teď vím, že to bude výš než minule. Bude to trvat, půjde to pomalu a bude potřeba vyvinout obrovské úsilí a energii, aby se vyšplhal až nahoru. Ale to mě na tom baví a láká ze všeho nejvíc. Ta výzva a schopnost člověka jí čelit.

A jak že to je s tou studenou sprchou? Držel jsem ji opravdu každý den až do konce listopadu. Je to super prevence a recept na ryché ranní probuzení organismu. Teď přes zimu jsem ji uložil k zimnímu spánku (už to byl trochu hard-core) a pustím ji na sebe znovu první jarní den. Jako oslavu konce zimy. 🙂