Month: Březen 2017

Je lepší budovat firmu s investory nebo sám?

Normální

Zažil jsem obojí – firmu, kterou budujete sami z vlastních peněz a firmu, kterou budujete z peněz investorů. A mezi oběma je velký rozdíl. V podstatě ve všem. A oba modely mají své výhody i nevýhody.

1. rychlost

Peníze jsou palivo růstu. Bez nich nejde růst dostatečně rychle, a pokud rostete čistě jen z vlastních peněz, bude to pomalu a velmi pravděpodobně dojdete do fáze, kdy to už dál nepůjde a pak budete mít dvě možnosti – buď se smíříte s tím, že budete mít svoji malou firmu (což nemusí být vůbec nic špatného), nebo ji celou prodáte (pokud bude mít někdo zájem) anebo se budete muset otevřít externímu kapitálu (pokud to bude dávat pro investory smysl).

2. cashflow

Zejméne ze začátku je paradoxně rychlý růst to, co vás může zabít. Zejméne pokud fungujete v byznysu, kde je výrazný časový rozdíl mezi náklady na pořízení zboží / služeb a příjmy plynoucí z jejich dalšího prodeje. Například v Epicu, když rostly prodeje o 300%, tak to znamenalo, že jsme museli investovat podstatně více peněz do zboží a zásob, abychom byli schopni uspokojit poptávku od velkých prodejců a součaně nabírat nové lidi, abychom byli schopni zvládnout odbavit rostoucí prodeje. Rozdíl mezi výdaji a příjmy byl často kolem 4 měsíců a pro malou firmu to znamenalo, že jsme se opakovaně ocitali na hranici bankrotu a snažili se půjčovat si peníze kde šlo. Bylo to často velmi stresující.

Když máte peníze od investorů, počítá se s nějakým časovým horizontem (rok, dva..), kdy vám vystačí a nemusíte cashflow řešit, abyste se plně mohli věnovat budování byznysu. Dokonce máte previdelnou výplatu, což je ve vlastním byznysu věc ze začátku velmi vzácná. 🙂

3. zodpovědnost

Když budujete svůj byznys za svoje peníze, zodpovídáte se pouze sami sobě (a svým zaměstancům, kteří na vás spoléhají). Když máte investory, zodpovídáte se kromě toho především jim. Dali vám peníze a důvěru a očekávájí, že jim investici znásobíte. To přináší úplně jinou dynamiku. Je velmi důležité dobře řídit vztah s investory a je to i celkem časově náročné. Zejména fáze, kdy je sháníte. To je skoro full time job. Mít ve firmě investory navíc znamená přijít o kus svobody a vytvořit si na sebe větší tlak. Prostě se nemůžete jen tak sebrat a odjet si na měsíc na dovolenou, musíte si zvyknout na to, že každý zásadní krok si musíte obhájit a musíte čelit kritice a trpělivě vysvětlovat svoje postoje. Někdy je to frustrující, ale na druhou stranu vám to pomůže vystoupit ze svojí bubliny a sundat si klapky z očí a podívat se na věci trochu z jiného úhlu. Určitě si ale do firmy pusťte jen takové investory, kteří vás dokáží posunout a rozvíjet firmu s vámi a nebudou vás brzdit, protože oboru nerozumí.

4. výše podílu a peníze

Možná si říkáte, že se přece nebudete roky dřít na to, aby vám na konci zbylo pár procent, protože vše ostatní budou mít investoři. Samozřejmě záleží na tom, kam to dotáhnete, ale když budete mít 1% procento v dalším Googlu, tak to bude mít větší hodnotu než 100% ve většině malých firem. Jenže o tom to vlastně není. Když budete dostatečně dlouho a poctivě pracovat, tak v obou případech si vyděláte dost peněz na to, abyste si mohli žít velmi dobře.

Tak co je teda lepší?

Na to neexistuje jediná odpověď. Především si musíte říct, co chcete. Jestli chcete podnikat proto, abyste vybudovali velkou firmu a změnili svět, tak se určitě hned od začátku snažte nalákat strategické investory, získat od nich peníze a know-how a toto v průběhu příštích let ještě několikrát zopakujte. Pokud ale chcete podnikat především kvůli svobodě a kvůli tomu, že nechcete, aby vám do toho někdo kecal, tak na investory radši zapomeňte, protože vás to začne štvát.

Jak jsem málem nespustil Gorilu a skončil s miliónovým dluhem

Normální

A ship is always safe at the shore – but that is NOT what it is built for.
― Albert Einstein

Jsem přesvědčený, že schopnost akceptovat riziko, je jednou ze základních vlastností podnikatele. Dokonce si myslím, že riziko ve smyslu nejistota, je téměř jediný skutečně silný motivační prvek, proč makat dýl a víc a udělat rozhodnutí, na které by jinak neměl koule. Setrvávat totiž dlouhodobě ve stavu nejistoty, nekomfortu není nic příjmeného a člověk se z ní chce dostat.

Nejsem zrovna typ, který be se řídil heslem „sichr je sichr.“ Naopak moje míra schopnosti snážet riziko je poměrně vysoká. Moji kolegové mi dříve dokonce přesdívali „klidné jezero,“ protože jsem schopen absorbovat stres v dost vypjatých situacích a nepřenášet ho dál, což má pozitivní efekt v tom, že to vyvolává dojem, že mám situaci zcela pod kontrolou a tím pádem i zaměstnanci a kolegové mohou být klidní. To samozřejmě občas není vůbec pravda, protože v mnoha situacích jsem poprvé v životě a prostě musím věřit svým instinktům.

Dobrovolně jsem šel do rizika několikrát, ale nejvíc si pamatuju moment, kdy jsme vyjednávali s Telefonicou o startu projektu Gorila mobil. Bylo to v době, kdy jsme už přes půl roku jednali o smlouvě (celkem to trvalo 8 měsíců). Mezitím jely přípravy v plném proudu, měly jsme napůjčované peníze, úspory utracené, opustili jsme dávno všechny naše zaměstnání a předchozí projekty (já a společník Roman Nováček) a vsadili doslova vše na jednu kartu. A po těch zhruba 7 měsících jsme se dostali do stádia, kdy se nám opakovaně nedařilo změnit jedno ustanovení ve smlouvě, které pro nás bylo velmi nevýhodné. „Show-stopper.“ Situaci jsme si vyhodnotili tak, že jsme už tak daleko s přípravami projektu, že Telefonica už nemůže ustoupit, tak jsme se rozhodli jít all-in. Dodnes si pamatuju ten telefonát. Řekli jsme člověkovi, který měl v Telefonice na starosti virtuální operátory, že smlouvu takhle nemůžeme podepsat. Že buď to změní, nebo konec. Čekali jsme, že se nás bude snažit pochopit a navrhne nám postup. Místo toho se do hlasitého odposlechu iPhonu položeného na stolu, na kterém jsme v předklonu viseli, ozvalo: „zdá se, že tady máme zásadní neshodu. Nashledanou.“ Zůstali jsme jako opaření. Za půl hodiny přišel e-mail s jedním slovem – „jednáme“. Byli jsme zpátky ve hře a nakonec se nám podařilo najít rozumný kompromis a dotáhli jsme celý projekt do úspěšného konce. Ale bylo to nejdelších 30 minut mého života. 30 minut, které rozhodovaly o tom, jestli skončím s několikamiliónovým dluhem, anebo spustím projekt, který mi změní život.

Až později jsme se dozvěděli, že naše taktika s tím, že projekt už je tak daleko, že by ho Telefonica nestopla, se ukázala jako naprosto lichá, protože Telefonica do poslední chvíle jednala se čtyřmi konkurenčními projekty současně. Tenkrát mohli velmi jednoduše vybrat někoho „méně problémového.“ Kdybychom toto věděli, tak nejspíše tolik neriskujeme. Ale možná by se to právě kvůli tomu nikdy nepovedlo.