A ship is always safe at the shore – but that is NOT what it is built for.
― Albert Einstein

Jsem přesvědčený, že schopnost akceptovat riziko, je jednou ze základních vlastností podnikatele. Dokonce si myslím, že riziko ve smyslu nejistota, je téměř jediný skutečně silný motivační prvek, proč makat dýl a víc a udělat rozhodnutí, na které by jinak neměl koule. Setrvávat totiž dlouhodobě ve stavu nejistoty, nekomfortu není nic příjmeného a člověk se z ní chce dostat.

Nejsem zrovna typ, který be se řídil heslem „sichr je sichr.“ Naopak moje míra schopnosti snážet riziko je poměrně vysoká. Moji kolegové mi dříve dokonce přesdívali „klidné jezero,“ protože jsem schopen absorbovat stres v dost vypjatých situacích a nepřenášet ho dál, což má pozitivní efekt v tom, že to vyvolává dojem, že mám situaci zcela pod kontrolou a tím pádem i zaměstnanci a kolegové mohou být klidní. To samozřejmě občas není vůbec pravda, protože v mnoha situacích jsem poprvé v životě a prostě musím věřit svým instinktům.

Dobrovolně jsem šel do rizika několikrát, ale nejvíc si pamatuju moment, kdy jsme vyjednávali s Telefonicou o startu projektu Gorila mobil. Bylo to v době, kdy jsme už přes půl roku jednali o smlouvě (celkem to trvalo 8 měsíců). Mezitím jely přípravy v plném proudu, měly jsme napůjčované peníze, úspory utracené, opustili jsme dávno všechny naše zaměstnání a předchozí projekty (já a společník Roman Nováček) a vsadili doslova vše na jednu kartu. A po těch zhruba 7 měsících jsme se dostali do stádia, kdy se nám opakovaně nedařilo změnit jedno ustanovení ve smlouvě, které pro nás bylo velmi nevýhodné. „Show-stopper.“ Situaci jsme si vyhodnotili tak, že jsme už tak daleko s přípravami projektu, že Telefonica už nemůže ustoupit, tak jsme se rozhodli jít all-in. Dodnes si pamatuju ten telefonát. Řekli jsme člověkovi, který měl v Telefonice na starosti virtuální operátory, že smlouvu takhle nemůžeme podepsat. Že buď to změní, nebo konec. Čekali jsme, že se nás bude snažit pochopit a navrhne nám postup. Místo toho se do hlasitého odposlechu iPhonu položeného na stolu, na kterém jsme v předklonu viseli, ozvalo: „zdá se, že tady máme zásadní neshodu. Nashledanou.“ Zůstali jsme jako opaření. Za půl hodiny přišel e-mail s jedním slovem – „jednáme“. Byli jsme zpátky ve hře a nakonec se nám podařilo najít rozumný kompromis a dotáhli jsme celý projekt do úspěšného konce. Ale bylo to nejdelších 30 minut mého života. 30 minut, které rozhodovaly o tom, jestli skončím s několikamiliónovým dluhem, anebo spustím projekt, který mi změní život.

Až později jsme se dozvěděli, že naše taktika s tím, že projekt už je tak daleko, že by ho Telefonica nestopla, se ukázala jako naprosto lichá, protože Telefonica do poslední chvíle jednala se čtyřmi konkurenčními projekty současně. Tenkrát mohli velmi jednoduše vybrat někoho „méně problémového.“ Kdybychom toto věděli, tak nejspíše tolik neriskujeme. Ale možná by se to právě kvůli tomu nikdy nepovedlo.