Včera jsem začal sledovat nový seriál na Netflixu, který se jmenuje Abstract. Je to o designérech (všech možných odvětví od ilustrací, přes grafický a módní design, auta, interiéry až po architekty). A v prvním díle říká skvělý ilustrátor Christopher Niemann zajímavou myšlenku o tom, jak tvoří svá díla. Mluví o tom, že nesedí a nečeká, až dostane spásnou myšlenku, ale vždy začíná tím, že prostě začne tvořit. A jakmile se ponoří do tvůrčího procesu, tak pak už ho to samo vede. A v tom si myslím, že je ta podstata.

Mnohokrát se mi stalo, že mi někdo říkal, že by chtěl začít podnikat, ale že zatím ještě nedostal ten spásný nápad v čem. Téměř vždy odpovím, že kdyby opravdu chtěl podnikat, tak už nejspíš podniká. Anebo se o to alespoň v rámci svých možností pokouší. Myslím si, že je skoro jedno v čem začít podnikat. S největší pravděpodobností to napoprvé stejně nevyjde, čest výjimkám, ale určitě to přinese spoustu zkušeností a nasměruje někam dál. Ono to totiž možná nevyjde ani napodruhé, napotřetí.., ale pokaždé je to skvělá škola. A pak už stačí jen vytrvat. Jsem přesvědčený, že když někdo něco dělá s plným nasazením dostatečně dlouho, tak nakonec úspěšný bude. (Přečtěte si třeba fascinující příběh Jacka Ma, zakladatele Alibaby, který se mimo jiných failů 10x po sobě nedostal na Harvard a z prvních 24 lidí, kteří se přihlásili o práci v KFC když přišlo do Číny, byl jediný, koho nevzali. Anebo herního studia Rovio a jejich „zázračného“ úspěchu se hrou Angry Birds. Byla to totiž 52. hra toho studia, ty předtím nebyly zdaleka tak úspěšné anebo to byly dokonce propadáky.)

Setkávám se také s druhým extrémem – občas mi někdo říká, že chce začít podnikat, ale nechce nikomu říct svůj nápad, protože se bojí aby mu jej někdo neukradl. To je největší hloupost, kterou může budoucí podnikatel udělat. Jestli je totiž něco při podnikání důležité, je to zpětná vazba. Člověk má totiž úžasnou vlastnost nasadit si klapky a ztratit se ve své realitě. Bohužel ale může snadno zjistit, že je v ní sám a nikdo jiný o ní nemá zájem. Navíc velmi pravděpodobně někdo na světě už s takovou myšlenkou přišel, takže nebudete první. Ale to vůbec nevadí. Stejně je mnohem důležitější exekuce než nápad. Cesta od myšlenky k úspěšné firmě, která vydělává peníze, je velmi dlouhá a bolestivá a právě zde odpadá nejvíce lidí. Ne na tom, že nemají dobré nápady, ale na tom, že je nedotánout do konce, protože to vyžaduje výstup z komfortní zóny a disciplínu.

Navíc ty nejúspěšnější firmy začaly zdánlivě nesmyslnou myšlenkou. Představte si, že bych za vámi přišel a řekl, že vybuduju taxi firmu bez jediného taxíku, ve které budou lidi vozit cestující svými auty. Anebo firmu, kde budou lidi ubytovávat u sebe turisty místo hotelů. Asi byste si řekli, že je to pěkná blbost a přitom Uber a AirBnb jsou dnes jedny z nejúspěšnějším firem na světě..

Sám jsem si tím několikrát prošel a vlastně procházím stále. Každý projekt, který jsem vymyslel anebo se na něm podílel či podílím, prošel nějakou formou změny než se stal úspěšným. Anebo to byl úplný fail. Ale to je úplně ok, protože nedělat chyby znamená neposouvat se. Stát na místě ve své komfortní zóně a čekat na to, až vás někdo jiný převálcuje.

Takže jestli chcete podnikat, začněte hned. Udělejte klidně jen malý krůček, nemusíte hned pálit mosty za minulostí. A pusťte se do toho, co vás fakt baví. Bude to to jediné, co vás bude držet nad vodou, až přijdou problémy. A ty přijdou. 😉 Nebojte se dělat chyby a experimentovat. Žárovka taky nebyla vynalezena tím, že se donekonečna vylepšovala svíčka.

Trvalo to 8 měsíců. Dnes je 8. ledna 2017 a poslední příspěvek jsem napsal 2. května 2016. Po mém posledním návratu z Číny a den před započetím úplně nové kapitoly v mém (nejen) pracovním životě. Článek byl o tom, že si dávám už 2 měsíce každé ráno studenou sprchu a že v tom budu pokračovat. Na konci tohoto postu se vrátím k tomu, jestli jsem vydržel, ale nejdřív trochu rekapitulace všeho, co se loni stalo. Není toho totiž málo..

Rok 2016 byl pro mne intenzivní jako jízda na horské dráze. Nejdřív se pomalu a dlouho škrábete s vozejčkem nahoru, abyste pak během pár vteřin zažili pořádný sešup dolů. Stoupal jsem zřejmě v roce předchozím, protože sešup nastal už někdy z kraje února. Nejdřív rozchod se společníky ve firmě (rozdílné vize na další směřování firmy), pak ztráta několik milionů na valuaci mého podílu (odstoupení investora od koupi části firmy v den, kdy měly přijít peníze) a pár dní na to kopačky od přítelkyně (ale za to jsem si mohl do velké míry sám). Dvě poslední události se navíc staly když jsem byl pracovně v Číně, takže jsem se vrátil nejen do jiného časového pásma, ale především do úplně jiné reality.

V únoru jsem napsal článek o tom, že zakládám novou firmu IOTH, která bude zaměřovat na budování a rozvoj start-upů v oblasti internetu věcí (IoT) a FinTech. To jsou podle mne v současné době 2 z nemnoha nejvíc „hot“ odvětví, kam investovat peníze a které v budoucnu změní svět. Jenže také jsou obě tak velké, že nejde dělat obě naplno. Po několika měsících příprav a přemýšlení jsem se musel rozhodnout, jestli to bude IoT anebo FinTech. Nakonec jsem se rozhodl pro FinTech a nechal se zlákat nabídkou Michala Šmídy vstoupit jako akcionář do Twista. Zároveň jsem vyhrnul rukávy a přidal se k týmu zakladatelů s ambiciózním cílem postavit (ne)banku budoucnosti. Odvážná vize a dlouhá těžká mise je přesně to, co mě na tom baví. Ale o tom až jindy.

Když bych měl shrnout rok 2016, byl to pro mne rok učení a zpětné vazby. Udělal jsem několik chyb, které mne dodnes mrzí a snažím se z nich poučit. Ale jako na té horské dráze i v životě, když se vozík odrazí ode dna, začne zase stoupat. Takže stoupám. A už teď vím, že to bude výš než minule. Bude to trvat, půjde to pomalu a bude potřeba vyvinout obrovské úsilí a energii, aby se vyšplhal až nahoru. Ale to mě na tom baví a láká ze všeho nejvíc. Ta výzva a schopnost člověka jí čelit.

A jak že to je s tou studenou sprchou? Držel jsem ji opravdu každý den až do konce listopadu. Je to super prevence a recept na ryché ranní probuzení organismu. Teď přes zimu jsem ji uložil k zimnímu spánku (už to byl trochu hard-core) a pustím ji na sebe znovu první jarní den. Jako oslavu konce zimy. 🙂

Už asi 2 měsíce si každý den ráno dávám studenou sprchu. Začalo to banálně – rozbil se mi doma kotel ohřívající vodu. Pár dní mi trvalo, než jsem se domluvil s instalatérem na opravě. První ranní studená sprcha byl šok. Vylezete z teplé postele, těšíte se na horkou sprchu a místo toho studená. A ještě navíc venku začátek března a pořádná kosa. Každopádně když už jsem to vydržel pár dní, řekl jsem si, že s tím nepřestanu. Že si určitě brzo zvyknu a že je to určitě super zdravé. No, po 2 měsících je ta voda pořád ku*evsky studená, každý den úplně stejný šok jako ten předchozí a teď zrovna mám nejhorší mužskou nemoc na R , takže s tím zdravím si taky nejsem úplně jistý. (Ale je fakt, že tu rýmičku jsem si teda přivezl z Číny). Každopádně jsem vypozoroval 2 pozitivní vlivy; ve sprše trávím podstatně méně času a studená voda mě spolehlivě okamžitě probere a nastartuje. Což je super. Takže s tím budu pokračovat. 🙂

Sedím zrovna v kavárně uprostřed třetího největšího čínského města Guangzhou, o kterém nikdo z místních netuší, kolik má obyvatel. Prostě je to nezajímá. Teda ne, že byste si s nimi mohli o tom pokecat, drtivá většina z nich nemluví anglicky. Každopádně žije jich tady více než v České republice. Přes 13 milionů. Guangzhou je zároveň největší město provincie Guangdong, což je průmyslové a komerční srdce Číny. Společně s Shenzhenem a Hongkongem zde žije asi 55 milionů obyvatel. Takže 5x více, než v Česku. Na ploše, která je téměř 5x menší než rozloha naší zemičky v srdci Evropy. Zajímavé je, že před pár desítkami let tady nic nebylo. Jen rybářské vesnice (samozřejmě tím nemyslím Hongkong). Dnes je to oblast plná výškových budov, továren, office parků a dálnic ucpaných neustálými kolonami a prostá téměř veškeré zeleně.

Ta musela ustoupit pokroku. Ten byl definován vládní stranou právě před těmi desítkami let. A nastartoval v Číně obrovský boom. Třeba jen za posledních 5 let spotřebovala Čína na výstavbu více betonu než USA za 100 let.

Jezdím sem dva roky, takže nedokážu posoudit, jak to bylo před tím, ale každopádně i dnes je tady vidět spousta kontrastů způsobených velmi rychlým přerodem ne zrovna vyvinuté země v tahouna světové ekonomiky. Na ulicích se mísí luxusní auta s týpky tlačícími různé kárky plné všeho možného, co se snaží prodat, luxusní restaurace a bary, kde zaplatíte za láhev kvalitního alkoholu násobně více než v Evropě, s prostými vývařovnami na ulici, kde si dáte za 40 korun luxusní polévku s nudlemi a knedlíčky (ve velikosti pho bo), osmipatrové luxusní shopping mally, kde je ale 6 pater prázdných anebo naprosto neuvěřitelnou penetraci plateb mobilním telefonem v obchodech, kontrastující s naprosto tragickými službami.

U těch služeb se na chvilku zastavím. Protože to je něco, nad čím zůstává rozum stát. Čínani jsou neuvěřitelní v tom, jak přemýšlení. No, přesnější by bylo spíš říct, jak nepřemýšlejí:

Příklad 1. – přistýlka
Původně jsme měli jet 3. Abychom ušetřili, preferovali jsme jeden pokoj. Na poslední chvíli se ještě rozhodl kolega, že pojede taky. Takže jsme byli 4. Kolegyně napsala tuto skutečnost do všech hotelů, ve kterých jsme bydleli a vždy to dopadlo stejně. Kolegyně: „dobrý den, dělali jsme rezervaci pro 3 osoby, ale místo 3 přijedeme 4. Je možné přidat do pokoje přistýlku?“ Hotel: „ano, je to možné“ a na místě: hotel: „ale 4 nemůžete být na pokoji, jsou tam jen 3 postele“ kolegyně: „ano, ale já jsem se ptala, jestli je možné přidat přistýlku do pokoje“ hotel: „ano, je to možné“ kolegyně: „tak jakto, že se nevejdeme?“ hotel: „v pokoji jsou 2 postele, když se přidá přistýlka, tak budou 3“ Zkrátka odpověděli přesně na to, na co se kolegyně zeptala – jestli je možné přidat do pokoje přistýlku. To, že před tím napsala, že nebudeme 3, ale 4 zkrátka nebrali v potaz, to nebylo součástí dotazu.

Příklad 2. – autobus
Z Hongkongu do Shenzhenu, respektive do Guangzhou lze dojet přímo z letiště autobusem. Vyrazili jsme na cestu a autobus se záhy zaplnil do posledního místa. Hongkong je kousek od hanic s Čínou, takže jsme za chvíli byli na hranicích. Jak na HK tak na čínské straně musíte vystoupit z busu a projít pasovou kontrolou. Kolega si zapomněl pas v kufru, takže jsme způsobili menší faux paux na HK straně, když musel vyndat úplně plný zavazadlový prostor, zarovnaný krabicemi tak, že by se za to nestyděl ani mistr světe v tetrisu, aby našel svůj kufr. Samozřejmě úplně v zadu a mohl si vyndat pas. Řidič byl z toho dost nervózní. Pobíhal kolem nás a mlátil se do čela. Díky tomu jsme se zdrželi, takže na nás musel celý autobus čekat. Na čínské straně hranice musíte vyndat komplet zavazadla, která je potřeba na celnici poslat skrze skener. Sice jsme tady už po několikáté, ale lokálové jsou prostě stejně o dost rychlejší, takže ikdyž šlo vše hladce, tak se jim asi stejně zdálo, že jsme pomalí, tak nám na férovku ujeli. Díky čau! 🙂 A vyřešili to čínsky – poslali s námi další autobus. Úplně prázdný. Seděli jsme 4 vzadu na pětce a jinak ani noha. Jen řidič. A dvě hodiny cesta do Guangzhou. 🙂

Příklad 3. – hotel
Když jsme večer dorazili na hotel, tak jsme se ptali, jestli „jsme správně v Grand Central Appartments?“ „Ne,“ zněla odpověď. „Nejste.“ Tak jsme začali pátrat v mapách, rezervacích a bylo to nějaké divné, protože vše nasvědčovalo tomu, že jsme správně. Pak jsem vzal z pultu do ruky vizitku toho hotelu a byla tam adresa Beijing Road 139. Náš hotel měl být na Beijing Road 138. Tak jsme se zeptali, kde je Beijing Road 138. A oni: „v 18. patře“. „Takže nášs hotel je ve stejné budově, jen od 18. patra nahoru??!“ „Ano,“ zněla odpověď. Prostě jsme opět dostali odpověď na naši otázku, jestli jsme správně v našem hotelu. Na to, jestli je náš hotel ve stejné budově, jsme se neptali. A klidně by nás nechali odejít. Naprostá klasika. 🙂

A takových situací tady zažijete každý den spoustu. Je potřeba se obrnit trpělivostí a zvyknout si na to, že věci tady fungují jinak. Nebo spíš nefungují. Ale třeba se to změní. Protože nejnovější strategie Číny je, že přestane být levnou montovnou pro celý svět, ale technologickým leaderem. Investují se obrovské částky do obrovských technologických komplexů, podporují se startupy, IT a HighTech firmy. Tak snad zbyde něco i na investice do služeb. A když to nepomůže, tak stejně za pár let budou v obchodech a hotelech obsluhovat roboti a věci třeba začnou fungovat. Ale zase to ztratí to svoje kouzlo.

V posledních měsících se intenzivně zajímám o tzv. IoT – Internet of Things – česky internet věcí. Název velmi dobře vystihuje, co to konkrétně znamená. Jsem přesvědčen, že stojíme na prahu velké technologické inovace a příštích 10 – 15 let zásadně změní způsob, jak dnes žijeme. Přirovnávám to k tomu, jak změnil náš život mobilní telefon. Tato doba zároveň přinese mnoho businessových příležitostí a kdo je technicky založen, tak má velkou šanci uspět.

Před pár dny jsem se vrátil z největší světové konference o mobilních technologicích Mobile World Congress, jejíž claim byl: Mobile is everything. A je to obrovská pravda. Vše se přesouvá do mobilu (nebo přesněji do mobilních zařízení). Na MWC jsem byl poprvé, ale zcela mě uchvátil. Je obrovský. Světové firmy zde představují svoje technologické novinky v působivých exhibicích, ale pozadu nejsou ani startupy, které se snaží prosadit se svými inovativními produkty.

Inovace, které nás čekají v příštích 10 letech a změní svět:

• IoT – internet of things, neboli internet věcí. Věci kolem nás přestanou být hloupé a začnou být chytré. Proč? Aby nám zjednodušily anebo zpříjemnily život. Počínaje chytrými náramky měřícími náš zdravotní stav, přes hodinky s integrovanou virtuální platební kartou, zámky s kamerou umožňující na dálku pustit hosty přes mobilní aplikaci až po ledničky schopné objednávat samostatně jídlo. Ještě zajímavější to bude, až budou komunikovat spolu (tzn. m2m).
• Autonomní automobily – auta bez řidičů, bez volantů, která zcela změní způsob, jak se dopravujeme. Malá vozítka, která vyženou z měst neustálé zácpy. Podstatně méně nehod, protože auta budou spolu komunikovat (m2m) a nové finanční modely – auta přestaneme vlastnit, ale budeme je využívat jako službu.
• Energetická decentralizace – podstatný rozvoj energie z domácích fotovoltaických elektráren ve spojení s baterkami schopnými uchovávat energii povede k podstatně menší závislosti na tradičních dodavatelích energie a potažmo i na fosilních palivech (kvůli kterým svět neustále stojí na prahu války).
• Smart Homes – chytré domácnosti, které podstatně lépe znají svého majitele a automaticky mu dělají bydlení komfortnější a bezpečnější zároveň.

Protože pro mě samotného je vidina možnosti podílet se na této změně světa nesmírně vzrušující, rozhodl jsem se založit firmu IOTH, která bude něco mezi venture kapitálovým fondem a inkubátorem pro startupy z oblasti IoT (Internet of Things) anebo FinTech. Hledám talentované začínající podnikatele, kteří mají skvělý nápad nebo produkt a hledají strategického partnera/investora. Kromě financí nabídneme aktivní zapojení do firmy, mentoring pro zakladatele, pomoc s marketingem, go-to market strategií, dalšími koly financování až po případný exit. Kromě vlastních peněz budeme investovat i peníze od externích investorů, zejména business angelů.

Pokud víte o někom skvělém, kdo zapadá do této strategie, nebo byste chtěli spolupracovat, protože sdílíte tuto vizi, budu moc rád, když se mi ozvete na email lukas.janousek[zavináč]gmail.com.

Prachy. Na začátku za tím asi nic jiného nebylo. Byl jsem teenager, jako každej jinej a toužil jsem po spoustě věcech. Chtěl jsem značkový hadry a cestovat do zahraničí na dovolenou a chtěl jsem super káru a chtěl jsem to a tamto a byl jsem neštastnej, že to nemám. A myslel jsem si, že budu fakt štastnej, když si budu moct konečně koupit to, po čem toužím. A k tomu všemu ještě budu pánem svého času a v 35 půjdu do důchodu.

Dnes mi je 33 a do důchodu se ještě nechystám. Vlastně doufám, že do důchodu nikdy nepůjdu, protože budu celý život dělat to, co mě baví a naplňuje. Dnes už vím, že podnikání pro mě není jen práce, ale neoddělitelná součást mého života, mého já. Se vším pozitivním i negativním, co to přináší. Když porovnám svoji sinusoidu ups and downs v podnikání s dobou, kdy jsem byl zaměstnanec, tak ta současná má podsatně větší výkyvy nahoru i dolů. Prostě jako když porovnáte horskou dráhu na Matějský a ve Ferrari parku v Abu Dhabi. Když se daří, můžu si víc užít tu jízdu a benefity z ní. Když se nedaří, tak pěkně pořádně držkou do bláta a komplet si to celé vyžrat. Podnikání je o vystupování z komfortní zóny a veškerý zásadní posun vzniká právě tam. Proto většina lidí ani nezačne, anebo neuspěje.

Otázka peněz

Podnikatelé se mají. Vydělávají spoustu prachů. Jezdí v luxusních autech. Furt jsou někde na dovolený a vůbec, mají super život. Tak začnu taky podnikat, protože to chci taky. A pak přijde první vystřízlivění – vydělat peníze není totiž vůbec jednoduché. Nikdo na tebe s otevřenou náručí nikde nečeká. Úspory postupně docházejí, člověk utratí zbytečně za to a za tamto, uvěří tomu a tamtomu a napálí se. Většina lidí sklopí ocas, řekne si, že na to nemá a nechá se zas někde zaměstnat. To je ten trik. Zkouška, jestli to dáš. Takže vyhrneš rukávy, zatneš zuby a jdeš makat. Skutečně makat. Ne neexistuje a když tě vyhodí 5x dveřma, vlezeš tam pošestý oknem. Protože musíš. A ono se to najednou zlomí a začne to jít. Extáze, radost. Makáš dál a rozvíjíš. Firmu, ale především sebe. Rosteš a rosteš.

A přichází vystřízlivění číslo 2. Vyděláváš už celkem slušný peníze, ale vidíš pořád strašně moc možností co udělat lépe, do čeho investovat, aby se to v budoucnu zúročilo. A že by byla škoda teď ty peníze „projíst“. Takže tu vysněnou 911 zase oddálíš a investuješ většinu zisku zpět do firmy a začneš i na svoje osobní výdaje koukat jako na investici (na investování do sebe není nic špatného). Já jsem třeba úplně přestal toužit po věcech. Neupínám se k nim a nehledám v nich štestí. Užívám si tu cestu a soustředím se na rozvoj firmy. Cítím zodpovědnost za svoje kolegy a zaměstnance, jejich rodiny, investory a finanční instituce, které mi pomáhají plnit si svůj sen.

Tím neříkám, že bych začal žít asketickým životem. To vůbec ne. Mám rád kvalitní věci a utrácím za ně dost peněz. Jen pro mě vlastnictví hmotných statků nepředstavuje cíl podnikání. A ikdybych si jednou koupil Private Jet, tak jedině za situace, že to neohrozí firmu. A do té doby budu lítat EasyJetem :).

Takže odpověď na otázku, proč podnikám, je, že mě to baví a naplňuje. Podnikání je součást mého života a příležitost dosáhnout velkých věcí. A já chci aspoň trochu změnit svět. Proto podnikám.

Nějakou dobu se trochu zajímám o palmový olej. Nikterak odborně, spíše pod tlakem médií a srdcervoucích fotek z Indonésie z vypalování pralesů a tak. V posledních dnech jsem narazil na několik zajímavých článků, díky kterým jsem si trochu korigoval svůj dosti militantní názor. Anebo možná ne, ale učitě jsem si ho dal do perspektivy reality. Můj názor je totiž pořád stejný – ničit neobnovitelně pralesy, plíce země a úžasná místa biodiverzity naší planety, není vůbec dobrý nápad. Pokud se kvůli tomu mají ještě téměř vyhubit některé živočišné druhy, tak už vůbec ne. A to ani nemluvím o tom, že při masivních požárech se do ovduší vypustí tolik sajrajtu a palmový olej není nic zdravého.

Takže v čem je ta korekce názoru? Za prvé – místní obyvatelé. My si totiž tady vesele v blahobytu vymýšlíme všechny možné anktey, protesty a blokády firem, které přidávají palmový olej do potravin a přijde nám naprosto šílené, že se kvůli tomu ničí pralesy. Sedíme si na zadku v kavárně a mezi pojídáním brownies a popíjením flatwhite zhnuseně koukáme na displeji našeho smartphonu na fotky z Indonésie, jak tam pod diktátem nadnárodních korporací mizí deštné pralesy, aby udělaly místo plantážím s palmovým olejem. Nedochází nám ale, že v jihovýchodní Asii je palmový olej dnes jednou z hlavních možností jak s může zvýšit životní úroveň místních obyvatel a ti ji samozřejmě vítají. Malaysie a Indonésie dnes vyprodukují 85% světové produkce palmového oleje, Malajsijská vláda zařadila produkci palmového oleje jako jednu ze 12 klíčových ekonomických oblastí, jak do roku 2020 zvýšit ekonomickou úroveň země (75% produkce palmového oleje jde na export a tvoří 8% HDP).

A tomu zkrátka nemůžeme nic namítat. Těžko je můžeme nutit, aby žili dál v chudobě, že my ve „vyspělém světě“ chceme zachovat jejich deštné pralesy, ikdyž se tam většina z nás nikdy ani nepojede podívat. Nehledě na to, že my jsme udělali to samé – v uplynulých stoletích jsme vykáceli spoustu lesů v Evropě, abychom mohli postavit města, průmyslové parky.. a zajistili si blahobyt. Bylo by tedy pokrytecké toto jim nyní upírat. Tím neříkám, že s vypalováním souhlasím! Moje řešení by bylo ve stanovení udržitelného modelu, který zastaví produkci na dlouhodobě udržitelné hodnotě a nebude vyžadovat další drancování pralesů.

Druhý problém je v tom, že většina palmového oleje se vůbec nespotřebuje jako přísada do potravin, ale jako aditivum v biopalivech. Biopaliva vznikla proto, aby se snížilo množství CO2 vypouštěného do ovzduší a to napomohlo snížení globálního oteplování planety. Takže vlastně z dobrého úmyslu. Problém je, že nikomu nedošlo, že existující zdroje palmového oleje nebudou schopny uspokojit poptávku a tedy budou masivně vznikat nové. A ty budou vznikat tak, že způsobí ekologickou katastrofu. Takže snaha vyřešit jeden problém vedla k druhému a možná ještě zásadnějšímu – protože u něj nenávratně mizí původní deštné pralesy, které nebude již možné níkdy nahradit a jejich vypalování vypouští do ovduší obrovské množství CO2.

K vyřešení tohoto problému nabídnu šílený plán, který ale věřím, že za několik, desítek let bude naprostou skutečností (a sám se do toho hodlám aktivně zapojit). Ten plán zní zbavit se závislosti na fosilních palivech, změnit způsob jakým poháníme naše auta, továrny a domácnosti a přejít na obnovitelné zdroje energie. Vítr/slunce. Zdroje, které nikomu nepratří, jako díra do země, ze které stříká ropa a kvůli níž jsme neustále na pokraji války. Začít využívat zdroje, které jsou zdarma a jsou schopny vyprodukovat takové množství energie, že by to stačilo možná na 100 Zemí. Jde „jen“ o to umět elektřinu efektivně skladovat. Vlastně nechápu, proč celý svět čekal na to, až prijde nějaký Elon Musk a uvede to celé do pohybu. Protože to zkrátka dává obrovský smysl. Energetická decentralizace, kdy každý z nás může mít svoji vlastní mini elektrárnu (solární panel a baterku), ze které bude pohánět svůj podnik, byt, dům, auto a ještě může případné přebytky prodávat na principu sdílené ekonomiky a p2p sítí. Auta jezdící na elektřinu nepotřebují benzín, nevypouští CO2 do ovzduší, jsou ekonomičtější, efektivnější a jednodušší na konstrukci i opravy. Zkrátka jsem přesvědčen o tom, že elektřina z obnovitelných zdrojů může vyřešit několik závažných globálních problémů.

Takže to sníží poptávku po biopalivech a palmový olej se bude využívat pouze v potravinářství, protože paradoxně jako největší problém v zastavení jeho těžby vidím to, že by se lidi v západní civilizaci vzdali mekáčů, nutelly, snickersek, anebo třeba jen Tatranek. Všude totiž je. Nicméně věřím, že to už je dlouhodobě udržitelná produkce. Konec konců palmový olej není nic nového. Lidé ho využívají přes 5000 let. Takže představa, že se přestane úplně používat, je velmi lichá a hlavně není ani nutná.